Popruhy batohu se zařezávají do ramen, pot lepí tričko na záda a štiplavě se snaží překonat čelenku, aby se dostal i do očí. Barmské slunce je i v pozdních odpoledních hodinách pro Evropana únavné, ale pro fotografa nádherně maluje, pohrává si s dlouhými stíny a typické barmské vesničce dodává teplo a zvláštní, neopakovatelnou atmosféru.

Vesnice je skoro prázdná, vypadá, jako by tu řádil nějaký hladomor. Nikde nikdo, ani živáček, jen devadesátileté stařenky se krčí ve stínu mangovníků či bambusových verand a dýmí banánovým listím ochucený tabák. Pod cigárem drží popelník z půlky kokosového ořechu. Jediný žhavý uhlík, kdyby nešťastně vypadl, může sežehnout celou vyprahlou vesnici.

Z dálky je slyšet dusot koňských kopyt. Cval je stále intenzivnější a v zatáčce se najednou objevuje jezdec, na bohatě vyzdobeném hnědouši a mává, abychom uhnuli z cesty.
Bude se něco dít!

Podvědomě sahám na bok, popruhem k sobě blíže přitahuji Nikona a přemýšlím, jaké sklo zvolit. Jsme v krajně nevýhodné pozici.

Slunce je nízko, přímo proti nám. Skoro nic není vidět .....