Každá fotogalerie by měla mít příběh, společnou myšlenku. Aspoň takový byl záměr. Jenže múzy dnes došly. Respektive ne a ne přijít. To se stává. Autorská krize, nemůžete popadnout dech, nic vás zrovna nenapadá, nic se vám nechce a hledáte milión důvodů, které by zdůvodnily nic nedělání, a odvedly vás od snahy to dokončit či udělat. Múza je prostě někdy nepřístupná nebo nedostupná. Prostě se jí nechce. Múza je rodu ženského a někdy je to potvora.
A tak na pořad dne přišlo jiné téma, aby se nemuselo nic moc vymýšlet. Moc psát. Tvary, barvy a struktury z Barmy. Prostě jen takové cvičení oka a nápadů, jak se dívat na svět kolem sebe. Zkusit to jinak než obvykle a tak, jak se nedívají jiní. Někdy to jsou detaily, jindy zase geometrické tvary, křiklavé barvy, struktury, makrosvět nebo naopak pohled hodně z daleka, nad věcí. Fotograf by pořád měl nějak cvičit, být ve střehu, vymýšlet nové a nové nápady, pouštět uzdu fantazii. Barma je především o lidech, buddhismu, chrámech či pagodách, o přírodě. Ale když si lehnete na břicho a díváte se přes hledáček fotoaparátu, je to jiné. Nebo naopak fotoaparát otočit směrem vzhůru.
Zkusili jste se někdy zamyslet, co to fotí Japonci v Praze? Zdá se nám, že asi nic výjimečného nebo něco druhořadého. Tou ulicí, nebo přes most,jste prošli snad tisíckrát, takže tu nemůže nic být. Ale to není pravda. To jsou jen stereotypy a návyky, které nás matou. Stačí se podívat detailně třeba na tu fasádu, pod kterou se krčí malý Japonec a najednou uvidíte skrytou krásu. A tak to je všude. Stačí se jen dívat kolem sebe, neztratit pokoru před obyčejnými a jednoduchými věcmi. V jednoduchosti je krása, funkčnost a spolehlivost. Nebudeme už nic psát, zkuste se dnes taky jen tak dívat.