2020 09 30 PĚTSET SCHODŮ MEZI FRÝDŠTEJNEM A MALOU SKÁLOU.



To jsem si vymyslel, asi jich tolik nebylo, ale bylo jich opravdu hodně.
Teda dost na to, abych se po následujících dalších dvou dnech mohl zase "učil chodit". Týden po bleskově uskutečněném výletu Žulovou stezkou na Horkách u Skutče jsme se stejným kočárem od Mrázků vydali na náročnější výlet do PP Maloskalsko. Počátek byl u restaurace Kopanina, přijelo nás 37, opravdu natěšená seniorská "parta Hic". V Hradci nebylo ráno počasí nic-moc, cestou však mizela šedá deka a s ní i souvislá oblačnost. Výstup od Kopaniny ke stejnojmenné kamenné rozhledně byl na "nahození motoru" a za
odměnu následná tradiční společná fotka. Počítat hlavy nemusíte, stejně na snímku nikdy nejsme všichni. Po rychloúlevách a rychloobčerstvení jsme se vydali "po modré" k zachovalé zřícenině hradu Frýdštejnu. K úzkým dveřím do hradu vedla první sada železných schodů, po zaplacení "seniorských 30,- Kč
vlezného" jsme mohli ze skalního mininádvoří nejen obdivovat širokoúhlé vyhlídky do podhradí, ale i další sadu dosti strmých schodů do kulaté hradní věže, až k ochozu na vršku. K jedinnému vchodu do věže ve výšce cca 7m nad úrovní nádvoří jsem vylezl, další točité schody jsem už nedal, byly příliš úzké, příliš točité, příliš strmé. Sestup dolů pak mi kamarádky doporučily pro jistotu pozpátku, protože nemaje křídla, bylo by přistání asi příliš tvrdé. Ale ke chvále - mnohé dámy "to daly".

Další trasa pokračovala po Vranovském hřebenu, kolmo na vrstevnice. Ten, kdo prošlápl tu červeně značenou stezku, později vybudoval i přírodní schody, nejen co do množství, ale i jejich výšky. Asi to jinak nešlo v členitém terénu. Tady teprve dostaly naše stehenní a lýtkové svaly správný "záhul". Záchranou se nám stala očekávaná zřícenina hradu Vranov - tzv. Pantheon - s dobře zásobeným bufíkem s různými osvěžovadly, Pivem První Pomoci, lavičkami na posezení, a z nich krásnými pohledy na modro-bílé nebe nad hlavou, do údolí Jizery, a na obec Malou Skálu. Když jsme s pokochali a jakž-takž dobili baterky, čekaly nás jen poslední nepočítané schody dolů na rovinu u Jizery k Pizzerii, a od ní po proudu řeky k Boučkovu statku, kam později na
zavolání přijel i náš zlatavý kočár. Možná, jako pro mnohé spoluchodce, byl jeho příjezd pro mne sladkou vidinou, protože mě bolely nohy až k ramenům. Přestože celá trasa, jak ji objektívně zaznamenal Stopař v telefénu, byla cca jen 6 km. Jenže ty schody...

Ale výlet to byl výživný, zážitkový, asi derniérový, neboť není vyloučeno, že coby společný, možná též poslední v této sezóně. Od pondělí 5/10 bude celorepublikově Ministerstvem našeho Dobra oznámen stav nouze a s ním budou mimo jiné i podstatně omezeny naše společensko-sociální aktivity. Takže vzhůru do vlastních ulit a dveře zatáhnout povinnou rouškou. Všem přeji zdravou, bezkovidovou budoucnost na věčné časy a Čus JenomSeNevyděsus

P.Věříš.