Jestli něco lidi spojuje, je to hudba. Ta totiž nezná hranice a umí zahrát právě na ty struny, jež zrovna potřebujeme.
Samozřejmě se všemi jejími proměnami v čase není třeba davově souznít, nicméně krátce po té, co člověk alespoň na chvíli odloží zbytečný vzdor, pozná, že také skladby řekněme z jiného playlistu mají něco do sebe.
A tak se nedělním slunečným letním odpolednem v zahradách Františkánského kláštera nesla velmi příjemná atmosféra radosti v nějrůznějších podobách.
Další alba roku 2o24
