Třicetihodinová expedice Seewand 26.8-27.8. 2011

Vyráželi jsme v pátek. Po práci honem nakoupit, zabalit, sjet pro auto a nabrat Zdendu.
Když jsme konečně vyrazili, bylo po sedmé hodině. Na dálnici D1 hlásili zácpu, tak jsme zvolili cestu přez Jesenici.
Trošku jsme se zakecali, a díky prokletému kruhovému objezdu a novému obchvatu za Jesenicí jsme skončili v zácpě na D1. Zácpa nás zdržela asi půl hodiny a pak sme si to vesele svištěli dál. Za táborem končí dálnice jak jinak než prokletým kruhovým objezdem. Když jsme konečně přetrhli nit hovoru, zjistili jsme že už čtyři kilometry jedeme ku Praze. To byla naštěstí poslední chybička kterou jsme udělali, a tak zbytek cesty proběhl hladce.
Jediný problém byla dálniční známka. Většina benzínek v Rakousku zavírá v deset hodin, a benzínka, která měla ještě otevřeno neměla známku kterou jsme potřebovali. Tu jsme koupili až téměř na konci dálnice, ale nikdo nás nekontroloval, takže to nevadilo.
Bylo kolem půl druhé ráno, když jsme dorazili na parkoviště u Hallstattského jezera. Sklopili jsme sedačky a vyspali jsme se v autě. Měli jsme od Gédi pujčené Punto a shodli jsme se na tom, že je to to nejmenší auto ve kterém jsme kdy spali.
Vzbudili jsme se v sedm hodin. Přejeli jsem pod feratu, zabalili jsme batohy a vyrazili na cestu. Nástup k feratě trvá asi hodinu, kdy je třeba vystoupat 400 výškových metrů. Když jsme konečně dorazili k feratě, bylo tam docela plno. Bylo tam hodně Čechů a pár Rakušanů. Překvapilo nás to, protože nebylo nejlepší počasí. Polovina kopců byla v mraku a podle předpovědi mělo navečer sprchnout. Začali jsme lézt. Když jsem míjeli jednu skupinku Čechů, tak jsme si říkali že to možná nedaj, ale ten co je vedl vypadal, že ví co dělá. Byli jsme tam poprvé a co nás čeká jsme věděli jen z papírů, tak jsme jim do toho nechtěli kecat.
Bylo pod mrakem, lezlo se nám příjemě a tak jsme je nechali všechny daleko pod sebou. Asi v půlce stěny jsme vlezli do mraku a bylo po výhledech. Na posledních 100 výškových metrů začalo pršet a museli jsme nasadit bundy. Skála byla mokrá a klouzala, lano se nepříjemě zařezávalo do rozmoklých a zmrzlých rukou,
ale zachvilku jsme byli nahoře. Zvládli jsme to asi za 3 hodiny, což vůbec nebylo špatný. Následuje půlhodinová cesta k chatě nádhernou krajinou (kterou jsme bohužel neviděli protože jsme byli v mraku a chcalo). Tam jsme si dali čaj a polévku a bavili jsme se o tom, co jsme vylezli.
Nepřekvapila nás obtížnost feraty, která není větší než třeba na Sisi, ale to co nás ohromilo byla její délka. Teď už jsme věděli že skupinka čechů co jsme ráno předbíhali nemá nejmenší šanci dostat se na vrchol. Doufali jsme jen že mají lano a budou se schopni dostat zpátky dolu.
Po polívce jsme došli na lanovku. Z kopce se dostává třema lanovkama a cena je 23 euro.
Dostali jsme naštěstí slevu protože jsme šli z ferraty, takže nás to každého stálo jen 17.
Dole nás pěkně bolely uši. Vyrazili jsme směrem k autu. Pršelo uz opravdu hodně, takže jsme nasadili ostré tempo a 3 kilometry jsme ušli za pár minut. Když jsme dorazili k autu, z louky za parkovištěm zrovna startoval záchranářský vrtulník.
Udělal tři lety a vždycky se vrátil prázdný. Seewand byl stále v mraku a foukal silný vítr, takže měl asi problém se k nim dostat. Usoudili jsme že nemáme chuť čekat jak to dopadne, a odjeli jsme. Chtěli jsme k Olče do Obertraunu aby nám zjistila předpověď na druhý den, protože jsme měli v plánu ferratu na Hochkoning na kterou se musí vyrážet v pět ráno, ale Olča tam nebyla a tak jsme to otočili zpět k domovu. Cestou jsme se stavili v Táboře v úžasné restauraci Škochův dům, kde jsme si dali fantastické jídlo a pak už jsme svištěli na Prahu.