Počátkem května jsem slíbil album z vesnice Mrchojedy na Domažlicku (ono těch Mrchojed je v Česku povícero), cestu jsem uskutečnil ve čtvrtek 20. června odpoledne a nelitoval jsem.

Že se musí do Zahořan z cyklostezky 2305 ze Kdyně na Nový Dvůr sjet až na hlavní silnici a po nějakých osmi stech metrech odbočit vpravo jsem věděl a přesto jsem se dal po silnici na Stanětice a teprve odtud do Zahořan. Odbočku na Radonice jsem taky přehlídnul a za vesnicí se musel stočit na Sedlice, kudy jsem vlastně nikdy nejel. Tady jsem pořídil pár fotek, vrátil se do Zahořan☹ a pokračoval na Radonice po silnici, označené jako slepá. Nějak to dopadne, říkal jsem si a dopadlo to dobře. Na počátku Radonic byla cesta zatarasená bagrem u hluboké jámy, ale úzký průchod pro pěší včetně tlačeného kola zde byl, takže OK. Vesnici mají rozkopanou, dělají totiž kanalizaci včetně čističky odpadních vod, což je logické, pravda?

Kousek za vsí je železniční přejezd tratě Plzeň – Domažlice a hned za ním je odbočka vpravo na Milavče. Před dvěma roky jsem tady párkrát jel, takže jsem se nezdržoval a pokračoval do Nahošic, kde jsem si vyfotil auto Google Street View, jež zrovna mapovalo zdejší oblast a s nímž jsem se míjel někde kolem Zahořan, takže budu na mapách Google, pochopitelně s rozmazaným xichtem…
Z Nahošic vede silnice na Blížejov, kousek za vsí je ale odbočka na Výrov, odkud jsem měl naplánováno dostat se do Mrchojed polní a lesní cestou, která sice měla jen 1 km, ale převýšení 75 metrů a ten největší stoupák po pěkně velkých šutrech. No, syčení z oblasti plášťů se naštěstí nekonalo, ve Výrově jsem pořídil pár fotek, u člověka na návsi jsem se ujistil na správný směr cesty a potom už jsem se ocitl v Mrchojedech, de facto na konci vsi.
A hned první dojem byl příznivý. Možná by se nemělo na první dojem dávat, ale bývá to povětšinou instinktivní záležitost a tudíž relevantní. Postupoval jsem směrem k začátku obce a popisovat chalupy nebudu, jsou na fotkách, ale mají to tam hezký.

Zaznamenat musím ovšem setkání se strejčkem, který u kapličky pásl kozy a když jsem začal fotit (pořád mobil), volal na mě, jestli to tady chci koupit. Ujistil jsem ho, že nikoliv a dali jsme pár minut slovo, dozvěděl jsem se cosi o místních lidech (že tady má anebo měl chalupu zpěvák Jaroslav Hutka mi zatajil), taky trochu historie – vesnice byla sudetská, takže po odsunu Němců zde zůstala jedna smíšená rodina… strejček by povídal, já bych i poslouchal, ale začal mě trochu tlačit čas, bylo k páté hodině, cesta domů daleká (skoro 30 km) a tak jsem pokračoval.
Vyjel jsem na hlavní silnici z Týna do Domažlic, provoz žádný a důvod byla uzavírka silnice od Třebnic k Domažlicím, kde dělají nový povrch.
Udělal jsem pár fotek v té Třebnici a protože jsem tudy jel před dvěma roky, cestu jsem si pamatoval, takže jsem pokračoval jako na Luženice, kousek od odbočky na Baldov jsem polňačkou přijel do Luženiček a pak už jen Domažlice, po hlavní na Kdyni a u rybníka Bílka na cyklostezku tamtéž.
Cestou jsem potkal několik známých – u Milavčí Janu Mazancovou z Jabkotů Kdyně, před Kdyní na cyklostezce další známou s kočárkem a za Brnířovem Pepíka Sysla, s nímž jsem chvíli povídal a při rozloučení jsem z něho udělal Vaška, snad mi promine.
Stopaře jsem tentokrát nechtěně vypnul před Luženičkami, zbytek je dokreslený v Cykloatlasu, začátek cesty včetně bloudění je tady. Celkem to dalo 58 km.
A než jsem se dokopal tuhle cestu uveřejnit, už je tady další, tentokrát nedělní na pivo do Švihova.