V neděli 18. června se na Domažlicku po o rok odloženém termínu uskutečnila návštěva mého kamaráda a spolužáka ze základní školy ve Františkových Lázních Pepíka Dušáka s jeho cyklistickou partou elektrokolařů.

Od svých 13 let jsme spolu závodili za Lokomotivu Cheb za žáky a byly to pěkný časy. Spolu – a nutno dodat i s naším kamarádem Františkem Gary Kočkou – jsme trénovali v okolí našeho bydliště různě dlouhé trasy podle pokynů trenéra pana Šmejkala. Já a Pepa jsme jezdili na favoritech z Rokycan, jež měly čtyřkolečko (pastorek), dvoutác a galusky, Gary „jen“ na sportce z Esky, která měla tříkolečko a pláště s dušemi, takže závodit nemohl. Ke své škodě, protože když s námi jel, v pohodě nám stačil – myslím. Zemřel v roce 2017…
Ke Garymu malá odbočka, jeho přezdívka vznikla podle amerického pilota špionážního letadla Lockheed U-2 Francise Garyho Powerse, jenž byl sestřelen 1.5.1960 nad tehdejším Sovětských Svazem – více zde.

Po základce se naše cesty rozdělily a zatímco já jsem 4x změnil bydliště, abych posléze zakotvil v jihozápadní výspě Chodska Loučimi, Pepík bydlel celý život v Chebu a před lety dal dohromady partu svých vrstevníků i mladších cyklistů a na elektrokolech začali podnikat jízdy a názvem Etapy nejen po okolí Chebu, ale i ve vzdálenějších, dovolenkových destinací. Dlužno dodat, že si e-bike pořídil nejméně o 10 let dříve…
Tolik vysvětlení, kdo je Pepa a proč zrovna já, ač rodák z Františkových Lázní, jsem dělal průvodce Chodskem.

Z Loučimi jsem odjel před půl devátou, v pokladně muzea jsem vyzvedl propagační materiál (tímto děkuji domažlickému Íčku za kompletaci a předání do muzea, neboť v Íčku je v neděli otevřeno jen o prázdninách) a vyčkal na parkovišti u svazarmu do chvíle, než zaparkovala dvě auta. Pepovo pikap, jímž dopravuje kola uvnitř i na nosiči a bylo jich celkem sedm a druhé auto, které přivezlo zbytek delegace. I se mnou nás bylo osm, 4+4, na jízdu optimální počet.

Dva týdny předem jsem se domluvil se starostou Draženova Petrem Selnarem na prohlídce špýcharu v chodském dvoře, kde instalovali malé muzeum krojů, historického nábytku a dalších předmětů z této oblasti, včetně písemností a popisu minulosti. S Petrem se známe z doby, kdy jsem půl roku čepoval pivo ve Ždánovské hospůdce u hřiště, kde hrál Draženov (nemaje hřiště patřičných rozměrů) svojí okresní ligu.
Výklad byl pro výpravu poutavý a já se ještě taky setkal s Petrovo příjemnou ženou Ilonou. Ta dámské části návštěvníků ukázala mobilní fotky chodských koláčů, které s maminkou pekly k nedávné pouti a nedosti na tom, jeden vyndaný z mrazáku jim dokonce ukázala – byl určený pro jejich syna, který se pouti nemohl zúčastnit.
Po 40 minutách jsme se přesunuli ke kapli sv. Marie na Dobré Vodě, tady se odbývají slavné draženovské poutě, tam pár obrázků a po necelých 3 kilometrech po hlavní silnici jsme zabočili do Újezdu, podívat se na Kozinův statek.
K vidění po zaplacení padesátikačky je zde opět historie, kroje, nábytek... na svém webu to Pepa popsal podrobněji.
Následovala cesta na Hrádek ke Kozinovu pomníku s focením u Chodského psa, betonové to duté sochy o rozměru 3,8 x 8,1 metrů a tady už mi bylo jasné, že jsme v pěkném časovém skluzu. Bylo po půl druhé, takže čas na oběd a začalo taky připaloval sluníčko.

U pomníku jsem byl loni v květnu a tehdy jsem nafotil i nádvoří Kozinova statku, takže focení jsem vynechal a zatímco ostatní šli nahoru ke Kozinovi podívat se na něho zblízka, poseděli jsme s Pepou dole na lavičce, pohovořili v našem současném i minulém žití a když se výprava zformovala, vydali jsme se do Trhanova, kde jsme chtěli poobědvat, což se ukázalo jako velice, velice špatné rozhodnutí. O tom ale v příštím albu.