Textu je zdá se víc než fotek, ale musím se zmínit o sbírkách, které jsme při našem putování navštívili.

Pamětní síň Jana Sladkého Koziny je v jeho statku v Újezdě od roku 1958 a je to svým způsobem práce profesionálů.
Muzeum Špýchar otevřeli draženovští v roce 2003 v rekonstruované sýpce původního dvora špýcharového domu a hlavní zásluhu na tom má v předchozím albu zmíněný starosta Petr Selnar. Stáří domu se předpokládá nejpozději k závěru 16. století, statek má se stěny omazané hlínou z přelomu 17.-18. století, patrový špýchar je z lomového kamene. V objektu je umístěna síň bratří Sladkých s dobovým nábytkem a chodskými kroji. V přízemí jsou umístěny expozice zachycující místní řemesla a historické události v obci.

Dřevorubecké muzeum v Peci pod Čerchovem bylo založeno v roce 2006 a podrobnější informace najdete jeho webu. Stejně jako Špýchar vzniklo iniciativou, nadšením a prací lidí, jimž není lhostejná minulost místa, kde žijí. Takových míst najdete v Česku povícero a vyvrací to domněnku pragocentristů, že venkov spěje ke svému zániku…
V případě zájmu o prohlídku volejte 721 062 583 - Jan Riederer st. a pokud si chcete prohlédnou draženovský Špýchar, volejte 379 723 926 nebo 725 041 346. V obou případech jsou radši za skupinku více návštěvníků, poněvadž na rozdíl od Kozinova statku, kde je stanovená otevírací doba a výklad posloucháte z reproduktorů, tady musí přijít konkrétní člověk a ten vás provede.

Tolik pár poznámek a zpátky k cestě do trhanovské hospody U Jána, kde jsme chtěli poobědvat. Když jsem plánoval trasu a tohle místo mi přišlo časově nejpříhodnější, našel jsem pár nepříznivých hodnocení a když jsem telefonicky konzultoval s Pepou, sdělil mi, že jsou zvyklí i na horší hospody a snad nebude tak zle… no, bylo.
Kola jsme zamkli na parkovišti a přesunuli se dovnitř. Před druhou odpolední byly obsazené dva stoly, vzadu snad ještě jeden, servírka nám rozdala jídelní lístky pouze s minutkami – budiž, poledne už minulo. Rozdala, odešla a nic. Jestli se třeba nechceme v horském odpoledni něčeho napít ani jí, ani její kolegyni nenapadlo celých 5 minut a to jsem pochopil, že některé varování je třeba brát vážně. Navrhnout, abysme se zvedli jsem dost dobře nemohl, byl jsou pouhý průvodce, šéfem party byl Pepa a tak když přišli s tímtéž návrhem ostatní, souhlasil jsem víc než radostně. Snad paní vrchní (nebo kdo to byl) koukala hodně nepříjemně a tak jsem jí na dálku řekl – divíte se? Vůbec nechápu čemu. A jen tak na okraj, připravili pana majitele o nejméně 2 000,- tržby (osm lidí při útratě cca 250,- Kč) a možná i víc, podle útraty v hotelu Bohman na Babyloně, kde jsme se konečně, ale až o dvě hodiny později, mohli najíst s napít.

Cestu nahoru na Výhledy, jsme vzhledem ke stále většímu horku zamítli a jeli rovnou do Pece. Pana průvodce musel nakonec sehnal průzkumník Pavel, protože pán v domnění, že polední výprava, kterou provázel jsme byli my, mobil vypnul… Výklad v muzeu je na víc než hodinu a tak jsme k vlastní lítosti museli požádat o jeho zkrácení.
Po docela rozbité silnici jsme se přesunuli do restaurace Bohman a po jídle jsem se jeli podívat na Čertův kámen neboli viklan. Ten se bohužel nevím proč neviklá, objeli jsme tady rybník, podívali se z mola na první koupáče a po cyklostezce, kterou si chebští nemohli vynachválit, jsme se vrátili do Domažlic. Sliboval jsem místní raritu – akvadukt přes trať na Hadrovci, ale ani ten už nefunguje, místo koryta jsou tam jen prkna.
Na parkovišti jsme se rozloučili, výprava ještě sjela na náměstí na zmrzku a já pokračoval do Loučimi, kam jsem dorazil v sedm večer po absolvování 70 km. Zde mapka trasy.