Sever - léto 2022 aneb Boj o místo

Po pauze dané covidovými opatřeními, a nejistotami z nich plynoucími, už nám Sever natolik chyběl, že jsme se v létě rozhodli opět vyrazit za jeho krásami. V plánu bylo objevovat Dánsko a vykoupat se. Splněno – Dánsko je úžasné, a koupání bylo každý den.
Poté jsme zamířili do jižních hor Švédska, kde nás mimo chození po kopcích čekal další náročný úkol - vypít zásoby piva, kterého jsme měli výrazně více, než dovolovaly norské dovozní limity. Málem se z nás kvůli Norům stali alkoholici, ale splněno. Nic tedy nebránilo legálně překročit norskou hranici, která byla před dvěma roky uzavřena, a našim pokusům o přejetí odolávala.
Vzhůru do norských hor – oblast u jezera Femunden, Rondane, Jotunheimen, Jostedalsbreen – samá ikonická pohoří. Chodíme na jednodenní výlety, jen v Jotunheimen vyrážíme na několik dní do nitra hor obtěžkáni velkými batohy. Výstup na krásný kopec Kirkja – další úkol splněn. Ovšem u ledovce Jostedalsbreen jsme si vytvořili nový rest, a tedy i důvod k návratu. Za krásného počasí jsme sice podnikli několik nádherných výletů k různým splazům ledovce, ale na závěrečný a dlouho plánovaný přechod po ledovci už nám počasí nepřálo. Nezbylo, než vzdát. Takže příště.
Období nepřízně počasí věnujeme autoturistice a vydáváme se podél dlouhatánského fjordu Nordfjord až na nejzápadnější mys Norska – Vestkapp. Podmínky zde panují přesně takové, jaké tomuto místu sluší – vichr, mlha, občas déšť. A dole pod útesy rozbouřené moře. Další cestu přizpůsobujeme počasí, do Dovrefjell míříme vnitrozemím, nikoliv podél fjordů. Na pobřeží má totiž lít a lít, vydali i varování ohledně možnosti záplav a sesuvů, to si raději odpustíme.
Ve vnitrozemí nás vítají nádherné podzimní barvy, už jen kvůli tomu stojí za to být na Severu na podzim. „Ruska“ nebo též Yellow či Golden Season v plném proudu. A pak už je tu národní park Dovrefjell. A hlavní úkol naší výpravy. Spatřit pižmoně! (to je taková přerostlá a chlupatá ovce s nebezpečnými rohy :-) ). Nebudeme napínat – splněno. Jak prohlásil Laďa: „A můžem jet dom“. Pižmoně jsme viděli několikrát, poprvé dokonce ze silnice, ještě předtím, než jsme vyrazili na delší trek do hor. Naše setkání s nimi byla stále bližší, až jsme poslední den do stádečka pižmoňů, schovaného za terénní nerovností, málem vrazili. Naštěstí nás měli zcela „na háku“, a my se rychle klidili na blízký kopeček, odkud jsme je dlouho pozorovali. V Dovrefjell jsme si splnili ještě jeden cíl a vystoupili na krásný kopec Snøhetta („Hora se sněhovou kapucí“). Sněhová kapuce na vrcholu fakt byla, navíc fičel silný vítr a mrzlo. Panovaly zimní podmínky, a my byli rádi za teplé rukavice.
Pokračujeme směrem ke švédské hranici, do těžařského městečka Roros, už jsme tu byli dříve, ale tohle místo neomrzí. Je nám líto opustit Norsko (kecáme, ve Švédsku mělo lít a západněji předpovídali sluníčko), a tak děláme ještě menší, tedy spíš větší, oblouk až k moři. Trondheim na dohled. Tam ale nezajíždíme, už jsme jej před lety navštívili.
Pak definitivně míříme do Švédska. Chvíli pobýváme v Jämtlandských horách a pak stále na východ až k Botnickému zálivu. Podzim se v horách pomalu přehoupne do zimy, příští týden má sněžit, a my si slíbili, že s prvním sněhem na silnici zamíříme k domovu. Aby taky ne, když je naše auto obuto do letních pneumatik. Ale zatím nemusíme spěchat, u moře bude tepleji, tam sníh nehrozí.
Rekreační pobyt v NP Skuleskogen, tady už to známe, a rádi se sem vracíme. Po týdnu relaxace pokračujeme na jih, podél Höga Kusten/Vysoké pobřeží, které je slavné díky výraznému postglaciálnímu vzestupu pevniny.
Četné přírodní rezervace u moře, a pak v Gävle odbočujeme na západ, a přes národní parky směřujeme do Malmö a na most do Dánska. Kodaň, výstup na nejvyšší brdek Dánska, drsné pobřeží Atlantiku… a pak už přes Německo domů. Po sto dnech, akorát na Martina, který ale na bílém koni nedorazil. Zato na Severu sněží a mrzne. Asi máme plán… :-)