Müllerova hrobka se již podruhé v krátkém čase stala dějištěm hudebního představení. Tentokrát pod klenbou, kterou již notně poznamenal zub času, vystoupil Michal Müller. Jeho příjmení se s názvem hrobky kryje jen shodou náhod, pokud vám tato asociace proběhla hlavou.
Michalovy ruce za chladného večera rozezněly postupně dvě citery. Prý raději hraje sám, než v nějakém uskupení. Nic jej neomezuje a aranže si může poskládat zcela po svém. Doprovod skutečně nutně nepotřebuje. Pokud zavřete oči a zaposloucháte se do jeho hudby, kterou v některých skladbách doprovází i zpěvem, uslyšíte bohatou harmonii tónů. V některých chvílích jako by hrál celý orchestr. I žánrově bylo celé vystoupení velice pestré.
Na citeru hraje Michal Müller od třinácti let. Od té doby se vypracoval na viruosního hráče, který svým uměním těší české posluchače stejně jako mnoho dalších v různých koutech celého světa. V globálním měřítku patří mezi nejprogresivnější citeristy naší doby. Klasickou citeru studoval na Vídeňské konzervatoři a své znalosti předává dál jako pedagog.
Michalovo hrádecké vystoupení bylo velice neformální a bezprostřední. Svůj podíl na tom jistě mělo i neobvyklé místo, kde se uskutečnilo. Kontakt s diváky nenarušila ani pronikavá zima. Vzájemné hudební propojení tak trvalo o poznání déle, než bylo původně plánováno.
Pochvalu zaslouží v neposlední řadě také organizátoři z Brány Trojzemí. Už sám nápad na využití zapomenutého místa nepostrádá originalitu. Večer při svíčkách, které ostatně vedly hosty i k samotné hrobce, dotvořil povznesenou atmosféru a alespoň provizorní topení zase přizvedlo teplotu v hrobce ze čtyř na osm stupňů. K tomu grog, perník a jiné dobrůtky v místě, kde není ani proud. To všechno muselo dát dost práce. Palec nahoru!
Foto: Roman Sedláček / www.hradek.cz