V sobotu ráno jsme s Ťapkou, po přechodu Šípské Fatry, sestoupili přes překrásné skalní vyhlídky do Lubochně, kde jsme měli sraz s kamarády. Při ranním sestupu mě velmi mile překvapila inverze, kdy se vrcholky hor majestátně vynořovaly z mraků a mlhy. Po nutné ranní hygieně v horské říčce a dokoupení zásob, jsme se už vydali v pěti lidech na přechod divoké turčianské větve velkofatranské hřebenovky. Ta byla opravdu pravou divočinou a velmi náročnou horskou prověrkou naší kondičky. Prudce nahoru, prudce dolů střídal občasný výhled na okolní hory. V závěru první etapy našeho přechodu jsme šli i přes otevřené louky s nekonečnými výhledy a neskutečně jsme se potili v žhnoucím slunci. Vydatný pramen i s korýtky nám byl milosrdnou záchranou. Malý zbytek putování k útulně v sedle Príslop už pak byl brnkačka. Večerní klid na útulně narušili dva slovenští bikeři, kteří s sebou přivezli i nejednu pálenku, a tak byla noc velmi bujará a veselá, moc pěkně jsme popovídali a sdíleli hodně zážitků. O to těžší byla následující den smrtící etapa přes vrcholy, které daly opravdu zabrat při výstupech, ale hlavně i sestupech. Po týdnu jsem měl možnost porovnat výhledy z Kľaků, tentokrát z velkofatranského. Nabízel také malebné výhledy, ale musím konstatovat, že malofatranský se mi líbí víc. Místy jsme putovali skrz prales - vysokou trávu, kapradí, skalky...no byla to opravdu pravá divočina, nepotkali jsme ani živáčka. Vedro bylo tak obrovské, že jsem se sotva "doplazil" až na Chatu pod Borišovom. Ještě, že byla po cestě jedna vydatná studánka, jinak bych tam asi umřel žízní. Odměnou nám byly alespoň výhledy z Javoriny a luk v blízkém okolí na majestátní Ploskou a skalnatý Čierný kameň. Večer jsme byli všichni tak vyšťavení, že to byl oproti první noci velmi klidný večer, kdy nebyla síla hrát ani karty či kostky...Vzhledem ke stále většímu vedru, jsem se rozhodl ukončit přechod již následující den. Užil jsem si ho ale náramně. Těsně po východu slunce jsme vyrazili všichni kromě Ondry na vrchol Borišov a mohli jsme tak pozorovat Fatry jako dlani. Po snídani jsme už vyrazili zpátky do civilizace, nejdřív jsme ale ještě pokořili majestátní holou Plosku a v sedle pod Ploskou jsem už všichni sestupovali nádherným hřebínkem do Vyšné Revúce na bus do Ružomberka. Neodkladná koupačka v horské říčce a "tiskovka" spojená s obědem byly poslední záležitosti před konečným odjezdem vlakem zpátky domů....U mně to bylo po 11-ti dnech putování po obou Fatrách.