Lyžařský kurz 6. – 10. února 2023
DENÍČEK
Den první: Vyrážíme! Je nás sedm – dva ze 7. A, čtyři z 8. A a jeden z 9. A. Jedeme spolu se sedmi dětmi z prvního stupně a zbytek dětí je ze školky. Cesta trvá hodinu. Na místě jsme se seznámili s naším instruktorem – Radkem. Je to bezva pán. Pět dětí z naší sedmičlenné skupiny do dnešního rána nedrželo lyže v ruce, natož aby na nich jelo. Takže začínáme tím, že je potřeba nazout se do bot. Posléze zkoušíme chůzi v botách. Následuje instruktáž k užití bot (jak drží lyžařovu rovnováhu, jak se v nich může lyžař nahýbat apod.). Nyní se už můžeme nazout do lyží. Dvě dívky, které již lyžovaly, jsou poslány na svah, aby se nenudily. Zbytek začíná novou životní etapu – s lyžemi. Nejprve je potřeba naučit se lyže ovládat a brzdit. Začínáme tedy s plužením z malého kopečku. Po svačině se vydáváme na vlek, který nás doveze na vrchol kopce a odtud nás čeká první jízda s rozklepanými koleny a děsem v očích dolů. Sláva! Všichni to zvládli! Dole si posbírali všechny končetiny, těžko, ale přece se zuli a nastoupili do autobusu domů.

Den druhý: Již jsme skoro mazáci. Včera jsme sjeli všichni kopec, takže pohoda! Obuli jsme se v „naší“ kabince a vyrazili na svah. Ouha! Stop! Nejprve se musíme rozcvičit. Takže jsme pod vedením instruktora Radka protáhli všechny končetiny, pletence a svaly a teprve nyní jsme mohli vyrazit k vleku. Hmm… zasekli jsme se na nasazování lyží… po vyčerpávajícím zdolání překážky ve formě nalepeného sněhu a ledu na lyžácích jsme se sešli nahoře, na kopci. Už jsme věděli, do čeho jdeme, jenže! Nahoře je nově nafoukaná dvoumetrová hromada sněhu ze sněhového děla, která se dá jen velice špatně objet. No, budeme muset přes ni. Děti s hrůzou v očích a rozklepanými koleny dopluží k hromadě, aby pod ní zjistily, že se vlastně nerozjely a tím pádem nevyjedou na ni, ale musí ji někudy objet. Ne málo z nás to „uřídila“ zadkem po zemi. Po zdolání této kalamity, už jde sjíždění dobře. Začátky jsou velmi pomalé. Obloučky jsou široké, stejně jako postoj do pluhu, jímž děti kopec sjíždí. Na přestávku už ale odjíždíme zkušenější a zdatnější.

Den třetí: Den třetí bývá kritický. Člověka bolí všechny svaly, otlačené holeně i chodidla z lyžařských bot, modřiny po předchozích pádech. A tak jsme se sešli ráno u autobusu sice v plném počtu, ale za značných zvukových efektů – vzdychání, hekání a kručení. Ráno bylo zatažené, a ačkoli teploměr hlásil vyšší teploty, pocitově nám byla zima mnohem větší, protože nesvítilo sluníčko a kopce byly zahalené v nízko položených mracích. Boty už téměř všichni dokážou nazout sami. Rozcvičku tentokrát vede paní učitelka a Samir z 8. A (dobrovolně se ujal vedení). A šup do lyží (jejich nasazování bylo už také téměř bez problémové) a s nimi na vlek (z něhož už nikdo nespadl). Se sněhovou hromadou pod dělem jsme se také již smířili. Sluníčko rozpustilo mlhu, oteplilo se, přesto byly úsměvy na tvářích dětí spíše sporadické. Někteří se nechtěli po pádu ani zvednout. Přesto jsme začali trénovat carvingový oblouk.

Den čtvrtý: Ráno jsme se sešli jako vyměnění. Bolest přešla, úsměv na tváře se vrátil. Děti se těší na další den venku na lyžích. Začínáme tradičně protažením svalů a pak rychle na lyže a na vlek, abychom tam byli dřív, než se tam naženou účastníci ze školky. Boty si už nazuli všichni, s lyžemi už to bylo také bez komplikací. Kopeček už sjíždí všichni jako mazáci – někteří s pluhem, zato se nenamáhají s obloučky, někteří poctivě nacvičují carvingové točení. Všichni však nabírají rychlost a za lyžemi se jim jen práší. Na cestě zpět je už trochu smutno… Zítra nás čeká poslední den.

Mgr. Dana Štěpinová