Doufaje, že oblohu pokryje ňáký to bílý svinstvo a umírní působení zářícího, dávám si za cíl vodní nádrž Les Království a na zpáteční cestě zastávku u soch Braunova betlému. Nejdřív ale u našich dostávám výbornej oběd (díky moc!), jenž mi dodá potřebnou energii. Tu si vezu ještě v „opičí“ energetický tyčce, Mile (jistota je jistota) a ve dvou bidonech (v jednom „opičí“ energeťák). Na cestu tam využívám z velký části mou trasu na Zvičinu přes Račice nad Trotinou, Velký Vřešťov a Bílé Poličany. A stejně jako tenkrát si „užívám“ příšernou lesozkratku (totálně zarostlý neviditelný lesákovy koleje) právě do Bílých Poličan. Když mě konečně vyvedla z toho řídkýho sakra lesa, fotím další obrázek do cyklu „širé rodné lány“. Z Poličan pak zdolávám zhruba 4km výšlap o 170 metrů vejš do Horního Dehtova. Odměna v podobě asfaltovýho sjezdu následovala hned, takže z Bílý Třemešný už ukrajuju poslední čtyři kiláky coby suchej cyklista. Po výjezdu zatáčkou z lesa na mě jukla kulisa jak z pohádky – vodní nádrž Lesní Království. Do akce se dostává foťák, kterej kvůli ní táhnu s sebou (a kterej mě celou dobu tlačí do zad – já vůl vezu druhej bidon narvanej v batůžku, místo abych si pro něj přidělal druhej držák). Kousek proti proudu najdu místo s výhledem na hráz z druhý strany od vody. Chvíli odpočinku využiju ke zdlábnutí „opičího kvádru“. Nemám pocit, že by mi to pak, během zahájení návratu po jihozápadním okraji Dvora Králové, jelo nějak líp. Od Lesního Království k Braunově betlému je to asi 10 km, po červený pak s občasnejma hezkejma výhledama a s krátkou stoupací drsňárnou na konci. Odměnou jsou ale krásný pískovcový barokní sochy od Matyáše Bernarda Brauna, samozřejmě poznamenaný zubem času. Po focení si vyšlápnu zpět na silnici a vracím se přes Hřibojedy, Velichovky a Smiřice. Vyschlý hrdlo svlažuju Birellem právě ve Smiřicích a pak ještě v Hradci v Kobyle. Nahoře v bistru U hvězdárny mi tak stačí jeden Rebel a Tatranka.