Na sobotní pěší výlet nám počasí vyloženě přálo. Azuro, bezvětří, všude krásně bílo. Z Panského domu (naší základny) v osadě Jizerka vyrážíme po červené Hřebenovce. Nejdřív kus po silnici a pak do mírného kopce Lasičí cestou. Z té nás červená zavedla na hodně rozbitou stoupací pěšinu k Věžním skalám. To už se Tomáš i já pohybujeme po sněhu se „zvláštní lehkostí“ díky sněžnicím, kdežto Kopretina zůstává jediným zástupcem klasických pěšáků a zapadává do sněhu o něco víc než my. 😀 U Věžních skal necháváme záznam ve vrcholové knize, kdežto U Pytláckých kamenů si na prosluněném palouku dopřáváme vysokohorskou odměnu. Pokračujeme dle plánu po Hřebenovce, ale protože se v členitém terénu vyplněném hlubokým sněhem pohybujeme docela pomalu, rozhodujeme se podstatně si zkrátit naplánovanou trasu, abychom v klidu stihli „Bukovec“… Za zkratku nám posloužila Hennrichova cesta, která nás dovedla na Jizerskou silnici – místní „dálnici“ soudě dle její obsazenosti běžkaři a pěšími (až doteď jsme totiž skoro nikoho nepotkali). Zanedlouho se ocitáme na okraji Jizerky, kde se stavujeme na oběd v chatě Pešákovna. Její opotřebovaný zevnějšek nevzbuzoval velkou důvěru a po vstupu se připojily i obavy o rychlost obsluhy. Vše ale rozptýlil oběd donesený překvapivě rychle po objednávce. Borůvkové knedlíky, držkovka a čaj v půllitrácích(!) – vše k naší plné spokojenosti. Doplněnou energii a ušetřený čas využíváme k pokoření místního vrchu Bukovec na druhém konci Jizerky. Vystoupáme na něj moc hezkou do zimy zahalenou pěšinou. Z vrchu si pak vychutnáváme parádní pozdně odpolední výhled.