Tenhle den jsem se vlastně jen vyrazil trochu projet po okolí a nasát do všech svých útrob ten pocit volnosti, prázdnoty a přitom plnosti ducha. Každý, kdo to má stejně, ať už za řídítky motorky, kola, uzdy v pěsti a koňským hřbetem mezi stehny nebo jen v botách ví, o čem mluvím. Tělo se přepne na čistící režim a pracuje jen to, co je v tu chvíli potřeba pro zachování hmoty :-) . No jo, ale to by se mi nesměla do cesty připlést ves Bernartice, kde z kamenné hradby kolem hřbitova vyzývavě hleděla do dáli věž místního kostela sv. Petra a Pavla a říkala , " Pojď nás poctít návštěvou a podívat se zblízka". No, copak lze takovému toužebnému stavu odolat? Asi jo, ale já to vzdal. Jsem v tomto prostě slaboch. Zaparkoval jsem u vstupu na hřbitov a vydal se na malou obhlídku opravované stavby. Bohužel dovnitř jsem se nedostal, ale co, prošel jsem si okolí, viděl pár zajímavých míst, kde tráví svůj nekonečný čas ti, co už nikam nespěchají. Někdy člověk žasne, co jsou lidé schopni na těchto místech zbudovat, ať už v dobrém, či pro mě v nepochopeném stylu a vztahu k zesnulým. Ale to je věc každého, jdeme od toho. Když jsem vyjížděl ze vsi, minul jsem rychlostí kroku pár jezdců na koních. Měli v očích odhodlání, dálky, svobodu a ve tváři jeden velký, šťastný úsměv. Mávli jsme na sebe, poslali si úsměv se vzájemným pochopením a já jsem, již v dostatečné vzdálenosti abych jim jejich milované oře nevystrašil, zatahal za plyn a pokračoval. Po několika minutách jsem z hlavní uviděl v dálce mezi loukami malý kostelík a bylo zase jasno. Tam jsem také ještě nebyl. Projel jsem Vidicemi a dal se mezi poli ke kostelíku sv. Apoleny. Byl o poznání menší, zato při posezení na lavičce skýtal o dost větší kochací pohled. Takže jsem se na chvíli posadil, vyhlížel do kraje a nechal plynou myšlenky. Když byly všechny myšlenky srovnány, nabral jsem směr k domovu. Tak zase jindy a jinde :-). Souřadnice : 49.6280142N, 12.8016467E, 49.6160525N, 12.8308014E